Insoma
výzkum
sociologický
internetový
mediální
marketingový
o firmě výzkumy referáty články studie knihy tazatelská síť kontaktní info


OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÁ IDENTITA

Doc.PhDr. Petr Sak, CSc.

Přednáška 14. ročníku evropské letní školy výchovy k občanství
a evropanství Univerzity Palackého, Olomouc, 21.8.2007.

Již desítky tisíc let se člověk biologicky nezměnil a přesto vytvořil řadu kultur a lidská civilizace se od neolitických tlup změnila k nepoznání. Co se tedy změnilo, co vytvářelo lidskou civilizaci? S člověkem vstoupily na scénu evoluce nové fenomény. Sociálno a sociální formy informace překrývají genetické, tj. chromozómové formy dědičnosti (Lorenz, 1997). Podle Teilharda de Chardin (1990, s.230) je to, co vzniká spojením a interakcí myslících bytostí, tedy sociálno, v současné době konečnou podobou výsledků evoluce. Člověk jako jedinec, a jeho synergická sociální podoba, představuje „tu nejsyntetičtější podobu vesmírné látky a v současnosti také nejpohyblivější bod této proměňující se látky“ (Chardin, 1990, s.230). Budeme-li tedy hledat nosné proudy současné evoluce, musíme se ponořit do fenoménů tvoření a reprodukce sociálního a především do utváření a vývoje vztahu mezi jedincem a společností.

Zásadní rozdíl je tedy v tom, do čeho, ve smyslu sociálna, se člověk rodí. Potencialita sociálna neolitické tlupy je v řádech kvalitativně chudší než potencialita sociálna současné civilizace. Biologicky stejný mozek člověka v neolitickém mentálním a sociálním poli je stimulován k rozvoji podněty primitivního přirozeného světa a nízkou komplexitou sociálního systému. Také akumulované poznání neolitické tlupy a „know how“ přenosu poznatků na nové členy je na primitivní úrovni.

Od neolitického člověka se trvale rozvíjí sociálno, roste komplexita sociálních entit, diferencují se sociální funkce, dochází k jejich specializaci a v souladu s tím se rozvíjí struktura sociálního systému. Vznikající subsystémy fungují ve vzájemné dynamické rovnováze. Tak, jak se rozvíjí sociálno a společenský systém, mění se požadavky na dítě, ale i jeho možnosti rozvoje. Významnou se stává sociabilita člověka a způsob a dynamika, jak si jedinec osvojí základní sociabilitu a jak ji rozvíjí a kultivuje. Sociabilita představuje průnik či průsečík mezi sociálnem a člověkem. Socializací a sociálním zráním předává sociálno a sociální entita jedinci sociabilitou klíč ke společenskému bohatství nashromážděnému stovkami generací a množstvím kultur, které v evoluci procházely lidskou civilizací.

S nárůstem komplexity společenského systému narůstal problém řízení pospolitosti, komunity, společnosti. Vznikla specifická řídící funkce, jejíž personifikací se stali jedinci, kteří se stali nositeli moci a z celku sociální entity se postupně vyčleňovali. S růstem komplexity systému se měnila i mocenská - politická dimenze sociální entity, která obsahuje strukturní rozložení moci, způsob distribuce a redistribuce moci a instituty politického systému.

Mocenské subjekty jsou puzeny k chování přinášejícímu moc, zajišťujícímu její udržení a neustálý růst. V jednání politických subjektů se prolíná společenská funkce politiky, kterou je integrace společenských subsystémů, prvků sociální struktury a jednotlivých regionů, s parazitováním politických elit na společenském produktu. V historii společenských systémů můžeme pozorovat neustálé proměny forem a podílu těchto dvou dimenzí při zachování jejich podstaty. Parazitizmus elit byl v historii vždy příčinou revolucí a převratů, jejichž výsledkem však byla pouze větší či menší modifikace složení elit a zachování podstaty jejich chování. Na základě těchto zkušeností vznikl slogan, že revoluce jsou proto, aby vše zůstalo při starém. Vždy znovu a znovu očekávají účastníci revolucí změnu a vždy znovu a znovu jsou zklamáni a hovoří o ukradené, odcizené či ztracené revoluci.

Pokud by moc byla rozložena ve společenském systému homogenně, tak by neexistovala politická elita. Politická elita vzniká redistribucí moci a její koncentrací u úzké skupiny lidí. Tato skupina proto musí dobrovolnými či nedobrovolnými prostředky proměnit přirozené plošné mocenské rozložení a přivlastnit si, „odcizit“ jedincům většiny společnosti jejich „kvantum“ moci. Základ politického systému se reprodukuje s dvěma póly. Jeden pól představuje politická elita a na druhém pólu je většinová společnost „odcizené moci“. Mezi těmito dvěma póly se pak vytváří politická kultura a probíhá politický život.

V historii lidstva můžeme pozorovat proměnu politické dimenze sociální entity ve směru určitého rozvolňování jejich pólů. Moc politického pólu představovaného politickou elitou historicky stále klesá a přitom se početně rozšiřuje. Druhý pól odcizené moci, modální člen většinové společnosti, je stále méně závislý na politické elitě a má stále větší vliv ve společnosti a na reprodukci elity. Příčinou i důsledkem je jeho proměna v růstu vzdělanosti, racionality, individualizace, aktivity a odpovědnosti.

Podobně jako v oblasti flóry můžeme pozorovat tendenci zvratu kultivaru v jeho původní planou formu, také v politické oblasti vidíme u politických elit snahu o recidivu do předchozích stavů. Uveďme příklad. Formálně ještě existuje řada dědičných monarchií. Jejich statut má však spíše symbolický charakter a demokracie není v zemích dědičných monarchií v zásadě jiná. Odlišná je situace v zemích, které žádný statut dědičné monarchie nemají, ale v reálném politickém životě se k principu jakési dědičné quasi monarchie vracejí. V Koreji se po Kim-Ir-senovi stal novým nejvyšším představitelem jeho syn Kim-Čong-il. V USA, zemi, která se považuje za tak dokonalou demokracii, že musí jiným zemím tuto demokracii exportovat, se stal po Georgi Bushovi seniorovi presidentem jeho syn Georg Bush junior. Stal se prezidentem proto, že prokázal ve službě vlasti mimořádné schopnosti a je mimořádně kompetentní, vzdělaný a inteligentní anebo proto, že jeho otec byl šéfem CIA, viceprezidentem a prezidentem USA? Velkou šanci stát se budoucím prezidentem USA má manželka bývalého prezidenta Hilary Clintonová. Více než dvacet let by tak vládli v USA příslušníci dvou rodin. Co uvedený fenomén vypovídá o společnosti a o politickém systému největší a nevyspělejší demokracie?

Také je snaha ze strany elity zvrátit vývojový trend, stále většího rozhodování, stále většího počtu jedinců většinové společnosti. Děje se tak prostřednictvím médií, které jsou v rukách elity. Média velmi sofistikovaně manipulují lidmi a nejen jim vtiskávají do mysli postoje, názory a mínění, ale programují je na plytký životní způsob konzumu a komerce. Po Aristotelově „zoon politikon“, „homo economicus“ máme nyní „člověka konzumního“.

Každá forma přestane být v evolučním toku jednou relevantní a adekvátní pro dosaženou úroveň sociální entity. Sociální systém se vyvíjí v jednotlivých funkcích a subsystémech nerovnovážně, ale současně má tendenci k dynamické rovnováze, k vyvažování jednotlivých částí ve prospěch fungování celku. Konec konců takto funguje celý planetární systém života. Vývoj celku a komplex subsystémů vytváří tlak na jednotlivé subsystémy a funkce, které nejsou v harmonii, jsou dysfunkční.

Také konkrétní forma politického uspořádání sociální entity ztrácí vývojem entity svou funkčnost a dá se říci i svou přirozenou legitimitu. Tento stav, ztráty relevance, charakterizují čím dál častější fluktuace od naplňování její funkce vzhledem k sociální entitě, přičemž fluktuační výchylky od optimálního stavu jsou stále větší. Dlouhodobý evoluční trend poklesu moci politické elity a posilování moci modálního jedince majoritní společnosti je vyplňován regresními fluktuacemi.

Podívejme se na fenomény, které vypovídají o erozi demokracie a fluktuaci od relevantního stavu:
- privatizace státu. Stát je sofistikovaným nástrojem společnosti pro její organizaci, k zabezpečování společenských funkcí ve prospěch společnosti a všech jejích členů. Postupně však dochází k privatizaci státu ve prospěch korporací, resp. ekonomické a politické elity. To čemu se říká národní zájem a politika, zajišťující tento národní zájem, je ve skutečnosti zájmem elit, nikoliv však zájmem celku sociální entity a většiny jejích členů;
- prolínání politického systému a organizovaného zločinu;
- eroze morálního systému a spirituality;
- deformovaný výběr vůdců.
O moc ve zvýšené míře usilují jedinci, které F. Koukolík (1996) nazývá deprivanty. Jedná se o jedince s narušenou psychikou, nebezpečné sobě i svému okolí. Ve společnosti se postupně vytvořily sociální a politické mechanizmy negativní selekce, které na vrchol politické moci přivádějí jedince deformované sociability. Došlo k utváření mechanizmů, pomocí nichž jedinci z většinové společnosti pronikají mezi politickou elitu a mechanizmů, které z politické elity vynesou jedince na vrchol politického rozhodování a tedy moci. Tento moment se stává pro existenci sociální entity stále rizikovější.

Modální jedinec

Tak jako se vyvíjel jeden pól politického systému, politická elita, vyvíjel se i druhý pól- modální jedinec většinové společnosti. V rámci rozvoje jeho sociability roste také jeho kompetence reflektovat sociální jevy a procesy, analyzovat je a rozhodovat ve věcech veřejných. Současně roste i jeho sebevědomí a ochota angažovat se ve věcech veřejných.

Vztah mezi lidskou individualitou a sociální entitou a vývoj tohoto vztahu patří k nejvýznamnějším prvkům současné evoluce. To se týká také řídící funkce a rozložení moci. Vývoj i současný stav obsahuje nejrůznější fenomény a procesy, které působí pro i proti politické emancipaci jedince. V počátcích sociální pospolitosti byla pospolitostí vybraným jedincům částečně předána moc, částečně se jí sami zmocnili. Tak vznikla politická elita, která se vyznačovala kompetencemi potřebnými pro přežití celé pospolitosti. Vývoj politické elity se však dostal do fáze, kdy nedisponuje ani hodnotami ani kompetencemi potřebnými pro život a rozvoj pospolitosti-společnosti. Svou exkluzivní pozici ve společnosti využívá pro parazitování na společenském produktu. Politická elita a její funkce zplaněly a jsou pro evoluci společenských systémů, sociálna a evoluci dysfunkční.

Komplementárně k tomuto procesu probíhá vývoj modálního jedince. Tento vývoj má obecný rozměr a rozměr rozvoje sociability. Ukažme si dynamiku změn na jednom znaku. Za poslední dvě až tři generace došlo k explozivnímu nárůstu vzdělanosti. Z minimálního podílu žen se středoškolským a vysokoškolským vzděláním se česká společnost posunula do situace, kdy v nejmladší generaci jsou ženy vzdělanější než muži a systematicky pronikají do všech oblastí života společnosti a tedy také proměňují sociálno a sociální entitu.

S růstem vzdělanosti a informovanosti se rozvíjejí také specifické dovednosti člověka potřebné pro život ve společnosti. Ve vztahu mezi modálním člověkem a společností vidím vzájemnou vybalancovanost. Posuny v sociabilitě jedince vytvářejí tlak na posuny ve společnosti a naopak. Proto občanskou společnost vnímám jako určitou vývojovou fázi vývoje sociální entity i k ní příslušejícího modálního jedince. Základem občanské společnosti je dosažení takové úrovně modálního jedince, kdy disponuje ontickou silou při vytváření sociálna.

Zcela novou situaci ve vývoji jedince i sociální entity vytvářejí nové informační a komunikační technologie. V úhrnu jejich působení je komputerizace společnosti a převádění civilizace do digitální éry. Digitalizuje se životní pole a životní styl člověka a vzniká planetární člověk, který vedle přirozeného světa žije v kyberprostoru a virtuální realitou. Zaniká odvěká informační asymetrie mezi politickou elitou a většinou společnosti.

Politiky stále hojně používaný argument, že musí rozhodovat politici a ne občané, protože nejsou informovaní a kompetentní, informační bohatství internetu vystavuje do „autu“. Přesto ho politici stále používají a stávají se v očích poučeného občana směšnými. Uveďme jen jeden příklad. Na vládních stránkách k radarové základně můžeme číst text politika, který opakovaně mluví o nekompetentnosti českého občana. O radarové základně říká: : „Jedná se o systém protiraketové obrany, který má působit proti balistickým střelám s nějakým nosičem, buď nukleárním nebo jiným,[1] a ta hrozba toho, že ty zbraně budou k dispozici i režimům, které je mohou použít, což by mohl být například Írán, se významně zvyšuje v čase.“ (Mirek Topolánek, předseda vlády a ODS; zdroj: ČT 1, 21.1.2007; zdroj: webové stránky MO ČR).

Profilování sociability modálního jedince ve směru k sociální entitě nazývám utvářením občana.[2] Postupně přestává být objektem a konzumentem rozhodování politické elity a získává ontickou sílu k produkci sociálna ve své sociální entitě. Občan je tvořící silou nově se utvářející občanské společnosti, která je výsledkem dlouhodobého evolučního trendu v dimenzi sociálna, tedy oslabování moci politické a ekonomické elity a vzrůstání moci občana většinové společnosti. Dochází tak k překonání odcizení občana od rozhodování.

Tak, jak vzniká autentická občanská společnost, komplementárně přichází o moc politická elita. Toho si je pochopitelně vědoma a na nebezpečí reaguje. Jeden politik to vyjadřuje slovy: „Pravicový politik podporovat "občanskou společnost" jako koncept uspořádání společnosti nemá. To neznamená, že ne¬může podporovat konkrétní aktivitu nějakého občanského sdružení. Nejenže může, ale také to v praxi mnoho pravico¬vých politiků, včetně mne, dělá. Nikdy ale nemůže přistoupit na to, že "občanská společnost" by měla generovat politickou vůli nebo konkrétní politickou akci. Nemůže rovněž přistupo¬vat na to, aby na bázi "občanské společnosti" byly vytvářeny alternativní mocenské struktury.“ (Fajmon, 2007).

Vedle přímého odmítání druhou taktikou politické elity je snaha dostat úsilí o utváření občanské společnosti pod kontrolu. Kromě autentického proudu snah o občanskou společnost existuje quasi občanská společnost kontrolovaná státem a politickou elitou, či přímo jimi vytvářená. Existují názory, že nadnárodní korporace jsou skrytě u vzniku a financování některých občanských organizací a iniciativ, včetně těch, které jsou vůči těmto korporacím kritické. Jedná se však o řízenou kritiku, která se nezabývá podstatou činnosti korporace. Ekolog Petr Kužvart (2006) k tomu říká: „Omezují své aktivity (občanská sdružení) a podléhají lákání soukromého sektoru. Myšlenka, že když budou rozumné a budou se věnovat neškodným věcem, tak se jim nasype, získává na lákavosti. A tak se například významná původně enviromentální nadace velmi úzce a zcela netransparentně napojí na velkou, nadnárodní stavební a developerskou firmu a propůjčí se k účinkování ve firemních, krotce a účelově ozeleňovacích kampaních. Očekává za svou spolupráci a „rozumnost“ výrazný růst svého kmenového jmění, a tedy i vlastní rozvojovou perspektivu do budoucna.“

Další proud quasi občanské společnosti vzniká vymezením podmínek pro získání grantů a projektů. Subjektem, který může získat dotace, je občanské sdružení a tak na základě takového podnětu vznikne s cílem získat peníze subjekt „občanské společnosti“. V devadesátých letech bylo běžnou praxí, že podnikatel založil společnost s ručením omezením a souběžně nevládní-občanské sdružení.

V české společnosti představují přímo modelové přístupy k občanské společnosti dva vrcholoví představitele politické elity - Václav Klaus a Václav Havel.

Václav Havel je znám jako stoupenec nepolitické politiky a občanské společnosti. Jako nic není u Václava Havla jednoznačné a přímočaré, tak je tomu i v případě občanské společnosti a nepolitické politiky. Václav Havel má quasi monarchistický přístup, nechce vstupovat do politické soutěže, ale chce mít vliv na zásadní společenské rozhodování. Jeho politický rukopis obsahuje protikladné působení, zjevné a skryté, protikladnost je i v jeho jednotlivých následných krocích. Dalším znakem jeho rukopisu je kuloárové působení prostřednictvím druhých.

Občanská společnost je pro Václava Havla nástrojem proti něčemu (politickým stranám a jednotlivým politikům). Jako projevy občanské společnosti vyzdvihoval různé výzvy a petice. Je však otázkou nakolik je projevem občanské společnosti výzva pod níž je z 20 signatářů podepsáno několik bývalých kancléřů. Pochopitelně i oni jsou občané, ale …… .

V toku života společnosti se objevují události, které jsou jakýmsi zauzlením řady společenských procesů a promítnutím živých a aktuálních sociálních fenoménů do konkrétní události. Analýzou takovéto události lze pak reflektovat a analyzovat skrytou rovinu společenských procesů. K takovým událostem patřila krize ČT a v současnosti kauza americké radarové základny. Tato událost se stala podnětem k vynoření autentické občanské společnosti. Tento životní projev občanské společnosti nebyl iniciován a není financován státem, politickou stranou ani politikem. Očekával bych, že z takového projevu občanskosti a občanské společnosti bude stoupenec občanské společnosti jako je Václav Havel nadšen. Reakce Václava Havla je však překvapivá až šokující. Nejpregnantněji své názory na občanskou iniciativu „Ne základnám“ a projevy občanské společnosti vyjádřil v rozhovoru pro německý časopis Süddeutche Zeitung.

Süddeutsche Zeitung:
“Ale v Čechách je proti radaru ostrý odpor.“

V.Havel:
„Když se proti tomu u nás zdvihají hlasy, jsou to skrznaskrz nedůvěryhodné a pokrytecké hlasy, protože ve zmíněném vojenském prostoru byly dříve dvacet let celé divize cizích vojáků totalitního státu a nikdo proti tomu nikdy neřekl ani hlásek. A když lidé mají svobodu, začnou reptat proti radarové kouli v Brdech. Mně to připadá tak čecháčkovské, tak pokrytecké a tak smrduté. Teď se k tomu chce každý vyjadřovat, jestli tyhle rakety také trefí ty rakety, které mají trefit, kolik to bude stát daňového poplatníka a zda ten celý systém není přebytečný. Dělají si starosti, aniž by museli za to zaplatit jedinou korunu. Tento systém se vyvíjí už patnáct let a když na něj Američané vydali své miliardy, tak taky bude fungovat. Ale víc než tyto odborné věci mě zajímá morální stránka tohoto českého postoje, tato tradice - zda vždycky budeme těmi, kteří pokaždé čekají, jak věci dopadnou, anebo se budeme na všeobecné bezpečnosti a obraně podílet. A nejzajímavější je, že někteří politikové přicházejí s tímto nedovařeným argumentem: souhlasili by, kdyby byl radar součástí obrany NATO. Protože je to ale jen bilaterální záležitost, tak s tím souhlasit nemohou. Je to ale technická záležitost, že tento systém zatím nelze včlenit do systému NATO. Nejvíc mě ale baví, že se na NATO vymlouvají lidé, kteří předtím byli proti členství České republiky v Severoatlantické alianci. Teď se jim NATO hodí“ (Havel, 2007).

Z rozhovoru a z dále projevovaných aktivit Václava Havla vyplývá, že je pro občanskou společnost a pro občanské iniciativy pokud jsou výrazem jeho zájmů. Jde tedy o účelové využívání až zneužívání kategorie občanské společnosti.

Václav Klaus své postoje k občanské společnosti vyjadřuje přímočaře. Je však otázkou nakolik se jeho kritická vyjádření týkají autentické občanské společnosti a autentických občanských iniciativ a nakolik se vztahují k účelově produkovaným iniciativám jako účelovým nástrojům politických subjektů. Z vyjádření ke konkrétním iniciativám bych se přikláněl k názoru, že odmítavé reakce Václava Klause se týkají spíše účelových quasi občanských iniciativ. Příkladem instrumentálních občanských sdružení mohou být sdružení zaměřená na produkci „barevných revolucí“. Řada jedinců několika národností, profesionálů na revoluce, vytvoří množinu občanských sdružení, které čerpají finance z různých nadací. Organizace barevných revolucí prostřednictvím občanských sdružení za peníze řady nadací je pro tyto specializované manažery velmi výhodný byznys. Taková sdružení však nepovažuji za projev autentické občanské společnosti.

Ukazuje se, že tradiční politický systém se vyčerpal a reálně nefunguje, stává se pouhou proklamativní demokracií, zatímco reálná moc funguje skrytě, mimo „demokratická pravidla“. Ilustrací fungování moci „za oponou“ je například celá kauza „Čunek“.

Posun v jednotlivých subsystémech společnosti, nástup nových informačních a komunikačních technologií, vedoucí v úhrnu ke komputerizaci společnosti, a proměna člověka, vytvářejí tlak na hledání nového politického systému, který by lépe odpovídal informační společnosti 21.století. To jsou pohyby uvnitř sociální entity, která vzniká a reprodukuje se v interakci a spolupráci jednotlivých individuí jako jejich nadstavba.

V dalším vývoji vidím dvě linie. Jedna linie představuje rozvoj občanské společnosti a rozpouštění politických elit. Tato linie je spojena s rozvojem informační společnosti a sociability člověka 21. století jako planetárního člověka. Druhá linie představuje rozvoj všech možností nových informačních technologií k manipulaci lidmi a k vytvoření skryté totality.

Evropská identita

Integrace jednotlivých sociálních entit je přírodně historický proces, který probíhá od vzniku člověka a lidské civilizace. Ve vývoji člověka a lidské civilizace vidíme tendenci ke stále k širším a strukturovanějším celkům od původních rodů a kmenů k národním státům. Od tlupy prvobytně pospolné společnosti po národní státy roste na území Evropy velikost sociálních entit, spolu s komplexitou jejich systémů. Tato integrace je historií nesena různými procesy, ekonomickými, ale i vojenskými, jejichž význam se s vývojem člověka mění. Je výrazným pozitivem, že po tragických zkušenostech, které Evropa má s dvěmi světovými válkami, integrační proces je výsledkem všeobecného mírového konsensu evropských národů.

Mluvím-li o evropské integraci, rozlišuji dvě roviny tohoto procesu. Obecnější rovinu představuje civilizační integrace jako přírodně historický proces. Za jeden ze znaků civilizačního vývoje můžeme považovat rozpínání životního pole ve všech jeho složkách, tedy rozpínání sociálního, mentálního i biologického pole. Rozpíná se pole společností, kultur ale i člověka jako individua. Rozpínání je výsledkem energetické a hmotné interakce, mentálního a sociálního přesahu za hranice tradičního bytí. Vývoj lidské civilizace nyní dospěl k bodu dalšího kvantitativního a kvalitativního zvratu, k vytvoření vyšších civilizačních celků nad národními státy. V tomto smyslu představuje současná situace bod či úsečku na trajektorii vývoje lidské civilizace. Evropská integrace je součástí tohoto přírodně historického procesu.

Obecnější rovinu vyjadřující přírodně historický proces nazývám evropeizací, vytvářením nové evropské identity v evropském sociokulturním prostoru. V současnosti probíhá a v nejbližší budoucnosti bude dále probíhat kulturní, intelektuální a politické zápolení o obsah nové evropské identity. Osvícenější Evropané usilují o takovou evropskou identitu, která v sobě bude obsahovat bohatství jednotlivých národních kultur a národních identit a současně identita bude zahrnovat univerzální vrstvu, jako průnik národník kultur a nově se utvářených socio-kulturních hodnot. Evropa bude znamenat jednotu v rozmanitosti. Tato varianta znamená uchování celého kulturního dědictví. Evropa znamená velký kulturní přínos pro světovou kulturu jak v dosavadním vývoji, tak v současném stavu evropské kultury.

Kulturní rozmanitost na relativně malém prostoru Evropy je nezastupitelnou hodnotou budoucího globalizovaného světa. Tato vývojová varianta se však nemusí automaticky prosadit. Evropa se také může vyvinout do podoby, kterou bych nazval macdonaldizace Evropy. Pod tlakem masové kultury, globalizace a nesprávně nastavených politických procesů se může formovat společnost na úrovni „nejnižšího společného jmenovatele“. Z hlediska českého vlivu na proces utváření evropské identity jsou významnější tzv. „euroskeptici“ či eurorealisté než „eurolokajové“.

Druhá rovina integračního procesu vyplývá z přírodně historické dimenze a představuje institucionálně-formální stránku, která je naplňována ústavně právními akty jako jsou smlouvy, referenda, právní řád apod. Výsledkem je nadnárodní útvar Evropská unie. Evropská integrace na formální rovině je logickou projekcí přírodně historického civilizačního procesu do sociálního časoprostoru Evropy. Vlastní integrace mohla být zahájena dříve či později, v tomto smyslu existuje určitá volnost, avšak samotný proces je zákonitý.

Obě roviny integračního procesu formálně institucionální a evropská identita mají svou vlastní temporalitu, oba procesy probíhají vlastním odlišným tempem. Z nerespektování jedinečnosti temporality obou procesů eurobyrokraty a politiky vyplývají různá napětí a konflikty.

Identita sociální entity je konzistentní neinstitucionální, neformální, entitě imanentní sociokulturní řád hodnot, norem, idejí, postojů, názorů, znalostí, který je vymezen vůči jiným sociálním entitám a je sdílen většinou svých členů. Evropská identita je konkretizací tohoto vymezení. Podobně jako morálku ani identitu nelze stanovit formálním právním aktem. Tak jako jiné sociální identity evropská identita je svým způsobem „živá“, to znamená, že je v pohybu, neustále se definuje a redefinuje reálnými sociálními procesy. Evropská identita má strukturu s řadou dimenzí. Jednou z dimenzí je reflexe historie Evropy a jednotlivých zemí v historickém vědomí. Pohyb v utváření evropské identity je například dán odlišnou reflexí historických událostí v jednotlivých zemích, odlišným historickým vědomím. Konfrontace jednotlivých pohledů na historické události a na evropskou historii je pohybem formujícím evropskou identitu. Konkrétním příkladem je osobnost Jana Husa, který je významnou součástí české identity. V reprezentativním českém výzkumu[3], ve spojení s určitou metodikou, se Jan Hus umístil na prvním místě žebříčku nejvýznamnějších duchovních osobností. Teprve těsně za ním se umístil Ježíš. Současně však v Evropě s židovsko křesťanskými kořeny, existuje Husovo označení jako kacíře a jeho upálení. Přestože se jedná o téměř šestset let starou událost, tvoření evropské identity oživilo tuto událost a římskokatolická církev formálním aktem modifikovala pohled na Jana Husa. To jsou pohyby uvnitř utváření evropské identity.

Existují také názory na utváření evropské identity ve smyslu „vítěz bere vše“, to znamená, že nejsilnější národ formuje evropskou identitu. Tento názor je pro humanistickou moderní Evropu nepřijatelný. Podobně nelze očekávat, že evropskou identitou bude součet národních identit. Také nelze odhlasovat, jako se to stalo u kulturních památek, co z kterého národa přejde do evropské identity. Evropská identita nebude v žádném případě mechanicky utvořeným průnikem jednotlivých součástí Evropské unie. Podíl v evropské identitě bude odpovídat síle sociokulturní historie, současnému kulturnímu a sociálnímu stavu prvku (národa) Evropské unie a demografické a sociokulturní vitalitě jeho populace. K tomu patří i chování politické reprezentace jednotlivých států. Za negativní považuji vzorec chování politika, který bych nazval jako „servilní jednosměrný byrokrat“. Do komunikace vstupuje bez sociokulturního obsahu vlastní národní entity a rozhodnutí a výkony anonymních bruselských byrokratů „uctívá“ jako nové náboženství „evropanství“. Bruselské směrnice jsou pro něho sakrálnem 21.století a jejich prosazování postmoderním „náboženským rituálem“.

Naopak ve fenoménu vlastenectví, hodnotách národní kultury a v respektování a žití v kořenech národní identity vidí někteří politici „čecháčkovství“ bránící evropanství. K dešifrování tohoto rozporu ve vztahu vlastenectví a evropanství jsem realizoval empirický výzkum. Snažil jsem se postihnout význam sociálních entit různé úrovně pro člověka a vztahy mezi těmito entitami.

Vztahování se jedince k různým rovinám sociální skutečnosti jsme se pokusili postihnout otázkou, která zjišťovala nakolik je jedinec ochoten věnovat svůj čas a energii ve prospěch uvedených sociálních entit. Jedná se o zjednodušující projekci, nicméně vyjadřující hodnotový postoj. Ten byl vyjádřen na pětistupňové škále a spočítán index pro sociální a věkové skupiny k jednotlivým entitám. Následující graf[4] srovnává význam čtyř rovin pro mladou generaci a starší populaci. Výrazný předstih preferencí „lidstva“ před národní rovinou naznačuje, že pro českou společnost není problémem nacionalismus. Spíše by výsledky otevíraly otázku, zda Češi nemají problémy s vlastenectvím.

Graf 1. Význam sociálních dimenzí ve věkových
skupinách
(1 - minimum, 5 - maximum)

Význam jednotlivých vrstev sociální skutečnosti je pro mladou generaci i starší populaci zhruba stejný. Na prvním místě je celek lidstva, následuje Evropa, český národ a lokalita. Mládež více preferuje lidstvo a Evropu, pro starší generace má ve srovnání s mládeží poněkud větší význam český národ a lokalita.

Výzkum přináší poznatky, že protiklad vlastenectví a evropanství reálně neexistuje. Je patrná závislost mezi významem české státnosti a chápáním „utváření evropské identity“ jako vyššího stupně společensko historických procesů probíhajících uvnitř evropského sociokulturního prostoru.

Graf 2. Hodnota české státnosti a evropanství
mládež 15 - 30

S růstem hodnoty české státnosti mají respondenti kladnější postoj k vyšším sociálním entitám jako je Evropa a lidstvo.

Graf 3. Postoje k sociálním entitám v závislosti na
hodnotě české státnosti
mládež 15 - 30
Postoje k sociálním entitám v závislosti na hodnotě české státnosti

Nejvýraznější stoupenci české státnosti mají také nejpozitivnější postoj k českému národu, českému státu, k Evropě a lidstvu. Výsledky výzkumu ukazují soulad mezi českým vlastenectvím, evropskou identitou a chápáním evropanství jako kvalitativně nové vývojové fáze uvnitř evropského sociokulturního prostoru. Mladá generace se k evropské integraci staví ještě příznivěji než starší generace. Preferuje však spíše konkrétní pragmatickou stránku evropského procesu jako je usnadnění cestování a pracovní možnosti. Střední a starší generace více akcentují kulturní a společenský rozměr evropského procesu. Vlastenectví a hodnota české státnosti na jedné straně a hodnota evropanství vzrůstají pro jedince s jeho vzdělanostní úrovní. S růstem vzdělání roste reflexe významu národní kultury i významu evropanství.

Výsledky výzkumu potvrzují, že proces sociálního zrání obsahuje proces osvojování si sociálního prostoru. Toto osvojování probíhá ve směru od nejintimnějších a nejbližších vazeb ke stále širším celkům. Od rodiny, k místní komunitě, k regiónu, národu až k evropské identitě. Jde o stupně, které na sebe postupně navazují. V procesu sociálního zrání se rozšiřuje sociální časoprostor, k němuž se jedinec vztahuje. V rámci sociálního časoprostoru, k němuž se jedinec vztahuje, jedinec myslí, jedná, plánuje. Sociální časoprostor se rozšiřuje v závislosti na sociokulturní a vzdělanostní úrovni. Je proto logické, že jedinci, kteří se identifikují s „evropskou společností“ či jinými slovy jejich sociální časoprostor obsahuje „evropskou identitu“, jsou identifikováni s českým národem, kulturou a s českou státností.

Měření a kvantifikace evropeizace

Digitalizace životního pole výrazně podporuje začleňování do evropských struktur. Proto jsme se pokusili exaktně sociologicky postihnout připravenost na vstup do evropského prostoru. Tento proces a pozici vyjadřující aktuální stav nazýváme evropeizací a měříme ji indexem evropeizace (IE). Index evropeizace evropeizace je tvořen 19 znaky: využití e-mailu, konferencí v rámci Evropy, zájem pracovat v zahraničí, kontakt s příbuznými, přáteli, kolegy v zemích Evropské unie, zemích bývalého východního bloku, zbývající Evropy, znalost angličtiny, němčiny, ruštiny, francouzštiny, španělštiny, prvního jiného jazyka, druhého jiného jazyka. Získané hodnoty se pohybují v rozmezí od 0 do 38. Znak byl rekódován a hodnoty rekódovaného znaku se pohybují od 1 do 5.

Rozložení české populace podle těchto indexů ukazuje graf. Ukazuje se silná závislost na věku a na vzdělání. Pouze vzdělaní lidé mladé a střední generace jsou schopni plně využít přednosti evropského prostoru. Podle grafu, v současnosti jsou v procesech evropeizace nejvíce začleněni mladí lidé ve věku 19 – 30 let, resp. jsou na tento proces nejlépe vybaveni. Prozatím výsledky obou procesů vrcholí ve věkové skupině 19 – 23 let. Z toho můžeme vyvodit, že fenomény, které sytí oba indexy se objevují v podstatné míře v české společnosti v posledních letech. K realizaci těchto fenoménů dochází i po celou věkovou skupinu 19 – 23 let. Lze předpokládat, že se budou objevovat nové možnosti a vznikat nové fenomény a navíc bude stárnout mládež věkové skupiny, která nyní znamená vrchol uvedených procesů. To vše posune míru evropeizace české populace i do vyšších věkových skupin.

Graf 4. Vzdělání a evropeizace

Hodnotová orientace a evropeizace

Českou populaci můžeme reflektovat také na základě pozice v procesu evropeizace a analyzovat skupiny populace podle dosažené úrovně evropeizace. Tyto skupiny mají také specifické charakteristiky, na jejichž základě můžeme vyvodit jaké sociální znaky a skutečnosti proces evropeizace, evropskou integraci a vytváření evropské identity posilují.

Jednou z oblastí, která s vytvářením evropské identity souvisí, jsou hodnoty. Podívejme se jak hodnotové orientace s evropeizací souvisejí.

U řady hodnot platí silná závislost na míře evropeizace. S růstem indexu Evropeizace (IE) roste preference životního prostředí před ekonomickou prosperitou, preference odpovědnosti i za jiné před odpovědností pouze za sebe, kvality života před materiálními hodnotami, bezpečnosti před volným prostorem k jednání, preference sebezdokonalování před užíváním si, preference duchovních a myšlenkových podnětů před smyslovými prožitky, preference myšlenek a idejí před majetkem, preference rozvoje osobnosti před ekonomickými a sociálními jistotami, preference mezilidských vztahů před kariérou, preference individuálních duchovních aktivit před formalizovanými rituály.

Všechny tyto hodnotové preference mají společný základ, který lze odkrýt. Americký sociolog R. Inglehart dospěl na základě mezinárodních komparativních výzkumů k teoretických závěrům, v nichž tvrdí, že v moderní společnosti dochází k tiché revoluci, jejíž podstatou je přechod od materiálních k postmateriálním hodnotám. Výzkumy hodnot české společnosti v devadesátých letech ukázaly na protisměrný hodnotový vývoj české společnosti směrem k materiálním hodnotám. Následující graf znázorňuje vývoj čtyř párových hodnot v závislosti na míře evropeizace.

Graf 5. Evropeizace a hodnotová orientace

Výsledky našeho výzkumu ukazují, že evropeizace znamená zvýrazňování moderní hodnotové orientace ve směru k postmateriálním hodnotám. Tento vztah mezi postmateriální hodnotovou orientací a evropeizací má důsledky pro jedince i pro společnost. V současné české společnosti jsou nositeli evropského (integrace, evropské identity) procesu jedinci a skupiny s hodnotami posunutými ve prospěch postmateriálních hodnot. Jak bude postupovat evropeizace české společnosti, tak se bude souběžně posilovat postmateriální hodnotová orientace české populace.

K největším hodnotám evropské identity a Evropské unie patří sociokulturní rozmanitost. Pokud se podaří evropská integrace a vytvoření evropské identity se zachováním této sociokulturní rozmanitosti, bude to jeden z největších přínosů Evropy planetární lidské civilizaci.


Literatura:

Fajmon, H. Občanská společnost Revue Politika 24.5.2007

Fischer,J.L. Krize demokracie. Brno: Svoboda, 1933.

Havel, V. Die grösste Gefahr für Europe ist Europe selbst. Süddeutche Zeitung, 27.4.2007.
(Přístupné z: http://www.sueddeutche.de/ausland/artikel/952/111841)

Chardin,T. Vesmír a lidstvo. Praha:Vyšehrad, 1990.

Kužvart, P. Nynější české poměry a občanská společnost. Literární noviny. 14.11.2006.

Lorenz.K. Odumírání lidskosti. Praha: Mladá fronta, 1997.

Popper, K R Lorenz Budoucnost je otevřená. Praha:Vyšehrad, 1997.

Riesman,D. Osamělý dav. Praha: Mladá fronta, 1968.

Rezek, P. Filosofie a politika kýče. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 1991.

Sak, P. Proměny české mládeže.Praha: Petrklíč, 2000.

Sak, P., Saková,K. Mládež na křižovatce.Praha: Svoboda, 2004.

Šmajs, J.,Krob,J. Evoluční ontologie. Brno: Masarykova univerzita. 2003.

Poznámky:
[1] Politik neumí rozlišit nosič a hlavici

[2] Občan je také byrokratická kategorie znamenající příslušnost ke státní identitě. V této stati je občan vnímán v jiném - neformálním významu.

[3] Sak, P. Proměny české mládeže. Praha:Petrklíč, 2000.

[4] Všechny grafy v tomto příspěvku vycházejí z následujících pramenů:
1) Závěrečná výzkumná zpráva „Informatizace české společnosti v kontextu globalizace a evropské integrace.“ Praha, 2003. Grant MK ČR.
2) Závěrečná výzkumná zpráva „Mladá generace na počátku integrace české společnosti do evropských struktur 2002.“ Grant MŠMT ČR
Valid XHTML 1.0!
webdesign&scripts by Scorpi 2001